|
|
Mýtus literárního
Matysová, Daniela ; Kubalík, Štěpán (vedoucí práce) ; Kaplický, Martin (oponent)
Tato diplomová práce se zabývá možným propojením literární teorie Wolfganga Isera s analytickou filosofií jazyka. Zatímco analytický obrat k jazyku představím jen stručně, hlavní náplní práce bude prozkoumat dvě protikladné koncepce jazyka a interpretace v rámci pozdní analytické filosofie. Budu se věnovat diskuzi Michaela Dummetta s Donaldem Davidsonem ohledně role konvencí a otázek po jejich nepostradatelnosti pro jazykovou komunikaci. Zatímco však spolu tito autoři souhlasí v tom, že vliv společnosti na lidské myšlení je zásadně neredukovatelný, velmi se liší co do svého přesvědčení o nezbytnosti koncepce pravidel inherentních jazykové praxi společnosti. Mým cílem je obhájit Davidsonovu teorii interpretace proti Dummettovým námitkám, a pak přejít k rozboru Iserovy vlastní teorie čtení. Zejména mi půjde o to ukázat, že se Iserovo pojetí literárnosti zakládá na Dummettovo filosofických předpokladech. V závěru chci hlavně zvážit, zdali Iserovo vysvětlení rozdílu mezi literaturou a běžnou řečí, potažmo dokumentem, obstojí proti Davidsonově výzvě Iserovu pojetí jazykové praxe. A zejména, zdali nám Davidsonova filosofie jazyka nemůže poskytnout alternativní přístup k tomu, jak chápat estetický dopad některých textů.
|
|
|
Teorie soudu v brentanovské škole a u raného Husserla
Janoušek, Hynek ; Urban, Petr (vedoucí práce) ; Moural, Josef (oponent) ; Šebestík, Jan (oponent)
Tématem předkládané práce je povaha a vývoj teorie soudu u Franze Brentana (1838-1917) a její přijetí a přepracování u některých významných Brentanových žáků - zejména u Kazimiera Twardowského (1866-1938), Alexia Meinonga (1853-1920), Antona Martyho (1843-1914) a Edmuda Husserla (1859-1938). Práce je v souladu s tím rozdělena na pět částí, které se věnují otázkám teorie soudu u těchto autorů. První část je věnována Franzi Brentanovi a ve své úvodní pasáži předkládá rozbor aristotelského dědictví Brentanovy psychologie a teorie soudu. Zohledněny jsou dvě Brentanovy rané interpretace Aristotela O rozmanitém významu bytí podle Aristotela (1862) a Aristotelova psychologie (1867). Výklad se věnuje zejména Brentanově interpretaci "bytí" ve smyslu pravdy, Brentanovu pohledu na kategorie, teorii celku a části, intencionalitě a sebevědomí. Následně výklad přechází k Brentanovu nejznámějšímu dílu, k Psychologii z empirického stanoviska (1874), a představuje základní pojem tohoto díla, kterým je pojem psychického fenoménu. Navazující klasifikace tří základních druhů umožňuje přechod k samotné teorii soudu, která se u Brentana orientuje na pojem soudu jako intencionálního psychického aktu. Vztah tohoto aktu k předmětu lze u Brentana vyložit jako výkon existenciální afirmace a negace imanentního předmětu, který...
|
host ::
RSS.